Základní definice existence zní: VŠE JE POMÍJIVÉ A NEUSTÁLE SE MĚNÍ

Utrpení, bolest, stres a nespokojenost na jakékoli úrovni v životě pak plyne z toho, že jsme tento základní fakt nepřijali a jistým způsobem se mu bráníme.

Lidé se mění, věci se mění, příroda se mění, celý vesmír se mění. To, co vzniká, i zaniká. Vše, na co si můžeme sáhnout, je jen iluzí, kterou jsme si sami vyprojektovali. Když se vám něco líbí, chcete si to udržet co nejdéle. Problém nastává ve chvíli, když se držíte své představy a přání, jak by věci měly být, a ne toho, jak skutečně jsou. Umíte ten rozdíl bezpečně poznat?

Vše, co je nefunkční, pusťte

Nechejte si to, co vám pomáhá, co má ve vašem životě smysl. A pamatujte, že vše je pomíjivé, starosti i radosti. Právě proto je dobré cenit si radostí v životě a zároveň na nich nelpět. A je dobré neutíkat před svými bolestmi a tím se jich zbavovat. Jak? Tak, že uznáte jejich existenci, vezmete je na vědomí. Dovolíte si je procítit, pochopit a přijmout. Nejvíc trpí ten, kdo neumí žít se svým utrpením. Pokud máte za cíl dopracovat se osvícení a tím šťastného života bez jakéhokoli utrpení, možná jen posloucháte písničky svého ega a rozumu, které vás nevědomky jako krysy ženou do propasti. V tom totiž štěstí nespočívá. Štěstí je v umění brát život takový, jaký je, a přijímat ho se vším všudy.

Když překonáte svůj strach, většinou zjistíte, že nebylo až tak moc čeho se bát. Když začnete pozorně zkoumat a pozorovat své bolesti, ony se stávají menšími. Jen tak samy od sebe. Jednoduše mizí.

Co přijmeme = uvědomujeme si, to zároveň propouštíme

Je to další z životních paradoxů. Když chceme, aby něco nebylo, musíme se přestat tvářit, že to není, nebo proti tomu musíme přestat bojovat. Každý tlak vyvolává protitlak. Tlak je v tomto případě nechtění, nelibost. Protitlak je pak to, že to nechtěné tam stále je.

Umět přijmout nechtěné znamená jít proti svému egu a rozumu (jejich zmutovaným podobám), což někdy vydá za roky tvrdé „dřiny“ na sobě, práce se sebou, než nám dojde, že vlastně nemusíme dělat vůbec nic. Že nám stačí je přijmout, pozorovat, vnímat, co s námi dělají. Pak teprve může nastoupit láska, která vše urovná a rozpustí.