Adéla Staňková

Jsem snílek s vírou, že vše je možné. Ona mi dává odvahu držet se toho, co mi připadá přirozené (kdysi nesprávně nazváno naivním a idealistickým). Jednoduše řečeno, odmalička mě táhlo to dobré: vnitřně krásní lidé, obrazy, květiny, příroda, voda, slunce, vítr, nové a nepoznané… Na mé zapeklité otázky mě jen těžko uspokojovaly odpovědi typu „protože to tak prostě je“… Hloubala jsem nad tím, proč jsou věci tak, jak jsou, proč jsou lidé takoví, jací jsou, a co se s tím dá dělat. Tehdy jsem si ještě myslela, že mi tu pravdu někdo řekne…

Ve škole mi šlo všechno tak nějak samo a vůbec jsem neměla ponětí, kam se mí ambiciózní spolužáci tak ženou. Nesdílela jsem jejich nadšení a chuť mít dobré výsledky. Na gymplu mě z učiva za těch sedm let docházky fascinovalo jen velmi málo věcí. Zbystřila jsem v hodinách výtvarky, když jsme brali surrealismus (a říkali si o experimentech s pozměněným stavem vědomí), ve filozofii (rozmanité náhledy na svět a jeho vývoj), v psychologii (i přesto, že jsem si říkala, proč to vyznívá tak strojeně, když je to věda o duši?) a v jedné hodině fyziky, kdy jsme brali teorii relativity.

Cítila jsem, že moje oblast zájmu se nachází někde mimo standardní osnovy. A informace, po kterých jsem tak prahla, si ke mě postupně začaly nacházet cestu samy, později. Zatím jsem se spokojila s Freudem, Jungem, pokusy s pochopením astrologických vlivů, numerologií, vykládáním karet, hraním si s kyvadlem a čtením o tom, jak vnější fyzické znaky mohou vypovídat a vnitřních kvalitách člověka.

Pak přišlo pohodové období. Vystudovala jsem turistický ruch se zaměřením na technické památky (exkurze, vývoj technických dovedností napříč historií a nauka o zemi, to všechno mě bavilo). Po škole jsme strávili rok a půl v Anglii (nové prostředí, jiná kultura, závan svobody a neomezených možností, to mě bavilo moc). Po návratu domů mi ten pocit začal chybět. Takže postupem času přišel spontánní záměr detoxikovat nějak tělo (hlavně hlavu, to jsem ze startu ale nevěděla:). Prostě jsem intuitivně věděla, že se musím nějak srovnat.

A tak mohla nastoupit alternativní medicína, čištění, zdravá strava, taoistická filozofie, harmonizace prostoru, jóga, meditace. Četla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, o osobním rozvoji, motivaci, duchovním vzestupu a transformaci mysli. Stal se ze mě nadšený návštěvník seminářů, kde jsem se naučila vnímat jemnohmotné síly země. S údivem jsem zjistila, že virgule reagují i v mých rukách, a s ještě větším údivem jsem pak zjistila, že virgule jsou přežitek, a že můžeme získávat odpovědi i bez nich. Na semináři kvantové terapie jsem si připadala skoro jako kouzelník.

A největší školou jsou mi moje děti. Ti dva kluci mě nenechají nikdy ustrnout a spolehlivě mi ukazují, co ještě ze své mysli potřebuji vytáhnout. S nimi jsem zažila i hlavní boom a nápad, že bych mohla své největší záliby převést do praxe. Dělat to, co mě baví. Šla jsem do školy koučů a začala s konzultacemi. V upřímných, otevřených a důvěrných rozhovorech jsem jako ryba ve vodě. Ráda se sama stále vyvíjím, vlastně to není jen radost, je to nutnost, nedílná součást života. Tak ráda vidím, jak okamžiky štěstí a radosti ze svých pokroků zažívají i druzí lidé.

Jedno můžu říct s jistotou: spokojení a šťastní budete v ten okamžik, kdy se zbavíte všeho nepotřebného a dostanete ze sebe to pravdivé z vás. Orientovat se na TO DOBRÉ, na to, co vám prospívá, není vždy snadné. Vlastně je mnohem snazší nechat se pohltit nepříjemnými pocity (které v různé míře každý z nás v životě posbíral). Proč to tak je? Asi proto, že vždy si ceníme víc toho, pro co musíme vyvinout nějaké úsilí. A přesně to po nás život chce. Aby nám došlo, že své štěstí si vytváříme sami. Abychom žili život, jaký se nám líbí.