Očišťování mysli znamená vracení se „domů“

Všichni chtějí zažít totéž, pocit sounáležitosti, spojení, jednoty. V něm jsme se nacházeli jako novorozenci. Nebyl tam žádný pocit oddělenosti. My jsme byli celým světem a celý svět byl námi, a to vše bez našeho přičinění. Co se stalo pak? Vyhnání z ráje.

Pomalu ale jistě jsme nabyli dojmu, že svět není zase tak růžové místo, jak jsme si původně mysleli. Začali jsme přebírat cizí názory, hodnoty, úsudky a emoční nastavení. To jsme dělali poctivě bez výhrad do doby, než jsme je začali zkoumat, přerovnávat a přehodnocovat v pubertě, ale to už bylo pozdě. Začali jsme sice mít vlastní názor, ale už jsme pracovali jen s tím, co do nás bylo původně vloženo, a časem posíleno našimi vlastními „potvrzeními těchto pravd“ a dalšími námi vyrobenými domněnkami.

Abychom našli cestu zpět do ráje, musíme se zbavit veškerého balastu, který naše mysl přejala.

Mysl se potřebuje zbavit balastu

Stejně, jako když vyhazujete smetí, potřebujete ho nejdřív lokalizovat, sbalit a vynést, stejně to musíte udělat s myslí. I když se vám to nebude líbit a i když to bude bolet, budete se muset na nějaký čas přehrabovat ve své hlavě, abyste se mohli zbavit toho, co tam nepatří (přesněji řečeno toho, co tam mít nechcete, protože ono tam vlastně „nepatří“ nic:)).

Mezi mými odpady, které mě dlouhá dlouhá léta paralyzovaly, bylo například přesvědčení, že neexistuje nikdo, komu by na mě opravdu záleželo (komu by záleželo taky na mém prospěchu). Svět se stával osamělým a smutným místem. Když se mi přesto sem tam něco zalíbilo, stejně mi to nebylo dovoleno (nejdřív „rozumnějšími autoritami“ a později okolnostmi života, které se ovšem díky mému nastavení v hlavě ani nemohly odehrávat jinak).

Pokud zjistíte, že nemáte v životě žádný podporující vztah, nevyhnutelně přijdete na to, že ho nemáte ani v sobě – tedy tam, kde ho musíte budovat jako první.

Víra hory přenáší a lidi mění

Začala jsem chápat, proč mě tak moc, až nesnesitelně, dojímají příběhy lidí, kteří si vytvořili s někým jiným silné pouto. Ucítila jsem touhu zažít ho taky. Vím, že to zní tak nějak normálně až banálně, ale věřte mi, že pro mě to byl celkem objev.

A teď to podstatné, kde tedy začít z ničeho tvořit něco.

Krása života je v tom, že už jenom tím, že jsem to pojmenovala, se něco začalo samo odehrávat jinak. Pro mě je největší láska v tom, když se dva nedokonalé prvky spojí, a vzájemně si pomáhají v tom, aby byly dokonalejšími. Vzájemně se zbavují svých jedů. I za cenu toho, že je to nikdy nekončící očišťující cesta. Tedy ne až potom, kdy se stanou dokonalými a pro druhého dost dobrými! Je to ten největší důkaz lásky a podpory.

Jeden stupeň tomu ovšem předchází, protože podpora blízkého člověka je jen odrazem toho, co máme v sobě. My musíme uvěřit, že náš základní vztah je funkční, vzájemně podporující, milující a krásný. O jaký vztah jde?

Já – Nadjá, Já – Átman, Já – Vesmír, Já – Bůh…