Malý princ
Tak se mi stalo, že jsem se jednoho odpoledne podívala na film Malý princ. A hned po shlédnutí jsem si poprvé v třiceti sedmi letech přečetla i knížku. Jsem ráda, že to bylo až teď. Nějak se mi podařilo v životě dokonce minout teoretickou znalost díla a jeho obsahového výkladu (tak, jak mě to běžně neminulo u jiných populárních knížek, aby byl čtenářský deník dostatečně naplněný a ve škole bylo co vykázat).
Zajímavé, krásné, oduševnělé.
Vybízí k zamyšlení nad životem a hledání rozdílu mezi závislostí a pravou láskou…
Čtyři ušlechtilé pravdy
Je to základ Buddhova učení a obsahuje asi toto:
- pravda. Život je utrpení
- pravda. Utrpení vzniká z žádostivosti.
- pravda. Zanikne-li žádostivost, zanikne utrpení.
- pravda. Existuje cesta vedoucí k zaniknutí utrpení.
Na cestě vedoucí k zaniknutí utrpení se stáváme opravdovým a čistým člověkem. Je to cesta těžká. Utrpení je ale taky těžké, proto se každý na svou cestu dříve nebo později vydá. Je to hluboká vnitřní proměna, kterou nelze projít beze snahy a vynaložení úsilí.
Na ničem nelpět je těžká zkouška
Vždyť celý náš život je velkým lpěním na věcech, které pomíjejí. Kolik bolesti už musela každá duše zažít. Stává se snad krásná čistá duše prožitím bolesti nečistou? Prožitím bolesti už se naučila, co to bolest je. Umí ji tak přijímat i způsobovat. Ale znehodnocuje se tím snad? Naopak, stává se ještě více hodna obdivu a lásky!
Na ničem nelpět je cíl složitý a pro někoho velmi vzdálený. Máme totiž nastřádáno hodně zármutku, který vznikl kvůli lpění z minula. Ten nelze jen tak obejít. Je tam uložen.
Na to bychom si měli vzpomenout vždy, když chceme sami sebe terorizovat nějakou vytyčenou metou. Třeba právě tou, na ničem nelpět. Všeho moc škodí. I moc snahy škodí.
Je dobré mít cíl vždy na paměti při každém našem kroku. To ale neznamená, že se budeme hned trestat za všechna pochybení (třeba, když se přistihneme, že jsme k něčemu nebo k někomu nezdravě připoutaní). Namísto toho k sobě přistupujme s laskavostí a něhou. To, že chtění a lpění způsobuje bolest víme teď, předtím jsme to nevěděli, tolik jsme si to neuvědomovali. Máme v sobě spousty nánosů z minulosti, které chtějí být vyléčeny. Spoustu závislosti, chtění, nechtění, touhy, očekávání, přání.
Aby mohla být bolest, z toho všeho plynoucí, konečně propuštěna, všemožně se hlásí o slovo, chce být spatřena, znovu prožita. Tím se osvobozuje. Jejím poznáním v sobě budujeme moudrost a sílu. Chce to trpělivost. Chce to čas. Chce to soucit a lásku. Každým prožitkem a každou zkušeností se naše duše učí a vyvíjí. Přispíváme každý svou částí něčemu velkému. Každý jsme jen nepatrnou částečkou. A každý jsme důležitý. Každý jeden specifický život vede k hlubšímu uvědomování a poznání (sebe sama a celku zároveň).
„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“ Antoine de Saint-Exupéry