Odpuštění

Především je třeba si uvědomit, že odpuštění není prohra, ani souhlas s konáním jiných, které mi ublížilo! Odpuštění je proces, kterým očišťuji sebe sama od následků ublížení nebo pocitu křivdy. Co musím udělat, abych odpustila?

Musím si přiznat, jak se cítím

Vypadá to jednoduše, ale už tady nastává velký problém. Všechny ty pocity typu: Zas tak hrozné to nebylo, Ale to nic není, Nějak to zvládnu, Musím být silná…, mě jen oddalují od vyřešení problému. Pokud nemůžu odpustit, je můj problém nezpracovaný a nezvládnutý, tudíž nejsem tak silná, jak jsem si myslela, a musím si to přiznat!

Existuje jednoduchý zákon, totiž ten, že můžu vyléčit jen to, co cítím. Když potlačené emoce zapouzdřím uvnitř sebe, ničemu tím nepomůžu. Problém jen schovám, nevyřeším ho. Musím si dovolit nechat vyplouvat emoce na povrch, i když to není příjemné. I tento proces může trvat dlouho. Pomůže mi neustálé sebedotazování a následné pozorování, co to se mnou dělá. Cítím smutek? Vypláču se (když jsem to neudělala kdysi dávno, musím to udělat teď). Cítím vztek? Jdu se vyřvat. Cítím strach? Dopřeju si ho, ukonejším se a pak se mu odvážím postavit.

Emoce prostě musí tělem procházet, ne se v něm zdržovat. Často jsme si jako děti nemohli dopřát ten luxus nechat své emoce svobodně odejít (protože se to nedělá, protože se to nehodí, protože jánevímco). Musíme to tedy dělat o desítky let později. Nikdy není pozdě.

Uvědomím si souvislosti

Když zvládám průběžně překonávat bod jedna, můžu postoupit výše. A sice tím, že mi dojde, že bez příčiny není následku. A bez oběti není viníka. Prostě začínám vidět souvislosti a začínám chápat, že nic není náhodné.

Začínám si připouštět svou zodpovědnost nad vším, i nad tím, co se mi stalo zdánlivě bez mého přičinění. Nebylo to náhodou tak, že jsem dovolila druhému, aby mi ublížil?

Když se mi příčinu nedaří vystopovat, může to být tím, že zažívám určité situace prostě proto, že se potřebuji něco naučit. Představ si dvě duše na onom světě, které se milují, a jedna z nich vysloví přání: chtěla bych se naučit odpouštět. A druhá duše odpoví: dobře, tak já to pro Tebe udělám (připravím Ti příkoří, abych ses mohla cvičit v tom, jak mi odpustit). Takže asi tak.

Přeji si odpustit

Toto přání musí jít od srdce. Musím cítit, že odpuštění mi přinese úlevu. Musím bytostně cítit, že to chci udělat. Pak už pouhé vyslovení tohoto přání přináší zázraky. Je to druh modlitby.

Metod odpouštění je celá řada, můžu napsat dopis (a neodeslat ho), můžu ho pak rituálně spálit, nebo poslat po vodě. Můžu si vizualizovat, jak už mám odpuštěno, jak tím ze mne padá tíha a špína, jak všechno zlé odchází z mého těla pryč. Všechno to mentální cvičení má efekt.

Důležitá je zde trpělivost. Nezpracované, řeknu spíše úplně nezpracované emoce mají tendenci se vracet. Pokaždé, když někdo brnkne na mou citlivou strunu, vím, že ještě mám co odpouštět (vypouštět ze sebe ven). Můžu mu poděkovat, ne se na něj zlobit, že mi to ukázal.

Děkuji a cítím vděčnost

V procesu odpouštění nacházím konečně klid a mír. Teprve teď jsem silnější, než jsem byla na začátku. Jsem součástí celého vesmírného plánu, kde se kříží naše životy (naše rozdílné představy, cíle a plány) a máme si vzájemně hodně co odpouštět, co jsme si navzájem natropili v minulosti. Teď je doba, kdy se začínají srdce otevírat víc, než kdy předtím.

Chci si udělat test, jak na tom se svým odpuštěním jsem? Představuji si, jak se člověku, který mi nějakým způsobem ublížil, daří dobře a je šťastný. Jde mi to hladce a čistě? Odpustila jsem. Cítím v sobě nějakou formu odporu? Zopakuji si celý proces znova, tentokrát je to méně bolestnější a jde to snáze.

A s každým novým odpuštěním se cítím lehčí, klidnější a svobodnější.